Při zaměstnávání lidí s epilepsií není třeba nákladně řešit žádné architektonické bariéry. Je jen potřeba zamyslet se nad tím, jaká rizika by na daném pracovišti mohl znamenat typický záchvat konkrétního pacienta a zda by případně tato rizika nebylo možné nějakým způsobem snížit (zde může poradit ergoterapeut, sociální pracovník či lékař).
Lidé s epilepsií tvoří v rámci osob se zdravotním postižením unikátní skupinu proto, že projevy jejich onemocnění nejsou kontinuální jako například zrakové nebo sluchové postižení. V době mezi záchvaty jsou tito lidé relativně bez obtíží.
Příčinou toho, proč je pro některé pacienty s epilepsií tak obtížné najít zaměstnání, bývá celý propletenec různých problémů, které se na diagnózu epilepsie nabalují.
Epilepsie je jedno z nejčastějších neurologických onemocnění – podle epidemiologických údajů jí trpí přibližně 1% z nás. Jedná se o chronické onemocnění mozku, při kterém v něm opakovaně vznikají epileptické záchvaty. Průběh záchvatů a jejich frekvence se individuálně liší. V každodenním životě se můžeme potkat s lidmi s epilepsií, na kterých vůbec nepoznáme, že jí trpí – jejich epilepsie je dobře kompenzována a oni žijí a pracují jako lidé bez epilepsie.
Můžeme být ale také svědky některého z velmi rozmanitých epileptických záchvatů.
Člověk s epilepsií má omezení v následujících pracovních činnostech
• práce ve výškách (nad 1,5 m) a nad volnou hloubkou
• u zdrojů sálavého tepla, vysokého napětí
• u otevřeného ohně
• u otevřených (případně nekrytých) rotačních strojů, vrtaček, běžících pásů
Individuálně je nutno posoudit